O želvách zelenavých

Hned na úvod bych si dovolil citovat z knihy s názvem "Želva zelenavá", vydané v roce 2008 vydavatelstvím a nakladatelstvím Robimaus, ve které autorka této publikace, paní Nataša Velenská, dokonale jednou větou vystihla zvířátka, kterým jsem věnoval tyto stránky. „Až dokonale geometricky vysoustružený krunýř, výraz sveřepé stařeny již od prvních okamžiků po vylíhnutí, ohromná chuť do života, nesmírný apetit, labužnické vychutnávání všech životních aspektů, dlouhý věk, pohoda, život jako ve zpomaleném filmu, silné rohovité zobákovité čelisti, sloupovité nohy opatřené drápy, které výborně hrabou v suché ztvrdlé půdě, nesmírná výdrž, velké černé oči, schopnost v krátkosti beze stopy zmizet v podrostu, neboť zbarvení krunýře kopíruje hru stínů a světla mihotajícího se mezi podobně zbarvenou okolní zelení – tak vypadá popis želvy zelenavé.“

 

Systematické zařazení

Třída: Plazi

Čeleď: Želvovití

Řád: Želvy

Druh: Testudo hermanni

Poddruh: Testudo hermanni hermanni, Testudo hermanni boettgeri

 

Výskyt

Poddruh Testudo hermanni hermanni žije spíše v jihozápadní části Evropy - především ve Francii, Španělsku a též v Itálii. Naproti tomu Testudo hermanni boettgeri obývá jihovýchodní část Evropy - Bulharsko, Řecko, západní Turecko, Rumunsko, Albánii a pobřeží Chorvatska a Bosny a Hercegoviny. Želvy si vybírají spíše písčitá místa v blízkosti keřů a křovin, kam by se mohly případně schovat před prudkým slunečním svitem. Jsou však velmi přizpůsobivé, takže jim nevadí ani trávou zarostlé svahy, popř. dokonce i lesy. Obecně řečeno se v uvedených oblastech mohou vyskytnout téměř kdekoliv až do nadmořské výšky 500 m.

 

Základní charakteristika

Testudo hermanni hermanni je výrazně menší poddruh želvy zelenavé, než Testudo hermanni boettgeri. Dále platí, že samice obou poddruhů jsou větší a těžší, než samci. Zatímco samec dosahuje většinou délky kolem 15 cm a váhy kolem 500 g, samice může měřit i 25 cm (a víc) při váze dosahující až 2 kg. Kromě velikosti a váhy se samec od samice na první pohled odlišuje několika znaky. Především je to mohutný dlouhý ocas, který má většinu času ohnutý pod karapax a jeho špička se dotýká některé ze zadní končetiny. Samice má naopak velmi krátký široký ocásek, který trčí dozadu a nikdy jej neohýbá pod karapax. Liší se též v umístění kloaky, přičemž samec má kloakální otvor dále od plastronu, kdežto samice jej má ihned za plastronem. Pro úplnost dodávám, že "plastron" se označuje spodní část krunýře a "karapax" je naopak horní, klenutá část krunýře. Dalším rozdílem mezi pohlavími je tvar posledních štítků plastronu hned u ocasu. Samice má tyto štítky vytvarované do písmene U (kvůli usnadnění snášení vajec), kdežto samec je má do tvaru písmene V. Plastron samců není úplně rovný, ale naopak je mírně prohnutý směrem k tělu, aby umožnil samci při páření lepší nalehnutí na samici. Samice má plastron buď absolutně rovný nebo nepatrně vyklenutý směrem k zemi. Mláďata jsou všechna stejná bez ohledu na pohlaví, pohlavní znaky se začínají objevovat až ve 3-4 roce života. Může se tak klidně stát, že k zimnímu spánku uložíme domnělou samici (s krátkým ocáskem) a na jaře ze zimovací bedýnky vyndáme samce s mohutným dlouhým ocasem. Pohlavní dospělost samce je hodně individuální, obvykle přichází nejdříve se 4-5 rokem života. Pohlavní dospělost samice se neřídí jejím věkem, ale její velikostí. Je dospělá, jakmile dosáhne velikosti kolem 15 cm a váhy kolem 500 g, i když neoplozená vejce může začít snášet i dříve při menší velikosti (kolem 12 cm). Želva je svojí povahou spíše samotář, avšak dobře se snáší s jinými jedinci svého druhu, avšak musím dodat, že samci mezi sebou někdy dost vydatně bojují o samici. Nezbývá než dodat informaci o délce života - tyto želvy se dožívají věku až 100 let, vše samozřejmě záleží na životních podmínkách, proto při domácím chovu tohoto věku želva zpravidla nedosáhne a věk se jí může až o 30 let zkrátit.

 

Potrava a pitný režim

Želva zelenavá se živí výhradě rostlinnou stravou, velmi zřídka sežere i brouka nebo červa. S ohledem na strukturu trávícího traktu želvy (velmi dlouhé střevo) je proto nevhodné krmit ji čímkoliv jiným než výhradně bylinnou stravou bohatou na vlákninu. Naprosto bychom se měli vyvarovat nabízet želvě maso, mléko, tvaroh či vajíčka. Takovouto stravou želvě velmi uškodíme, dokonce tím můžeme poškodit játra a ledviny želvy, které nadměrný přísun bílkovin neodbourají a to v konečných důsledcích může vést až k úhynu želvy.

Nejvhodnějším krmením pro želvy zelenavé představují luční rostliny - pampeliška, jetel, jitrocel, vojtěška. Z lučních bylin je naprosto nevhodný např. šťovík nebo jiné rostliny obsahující kyselinu šťavelovou, neboť ta způsobuje vyplavování tolik důležitého vápníku z těla želv. V zimním období pak želvy krmíme ideálně čínským zelím, v horším případě římským salátem. Pro zpestření stravy můžeme želvě doplnit jídelníček o nastouhanou mrkev, případně přidat do krmné dávky trochu nasekaného sena. Občasně můžeme nabídnout též brokolicové, květákové nebo kedlubnové listy. Nejméně vhodné jsou různé saláty, neboť obsahují příliš mnoho fosforu a naopak málo vápníku. Minimální poměr vápníku a fosforu a by měl být 1,4:1 - želví strava by tedy měla obsahovat alespoň 1,4 krát více vápníku než fosforu. Např. pampeliška má poměr vápníku a fosforu až 2,6:1, proto je pro želvu naprosto ideální krmivo. Pokud má želva dostatek vlhkosti v teráriu, mnoho autorů uvádí, že nemusí pít. Já tohoto názoru nejsem a doporučuji, aby želva měla v teráriu mističku s čerstvou vodou. Vodu je třeba měnit každý den nebo alespoň doplnit a obden vyměnit a věřte, že želva bude ráda chodit z mističky pít.

S ohledem na tělesnou stavbu želvy (jak již vyplynulo z předchozího odstavce) hraje v jejím životě zásadní roli dostatečný přísun vápníku. Na každou krmnou dávku je vhodné nasypat buď čistý mletý vápenec, nebo jiný prášek obsahující hodně vápníku - chovatelé používají např. Nutrimix pro nosnice. Já osobně dávám želvám do mističky jemně mleté vaječné skořápky a k tomu na každou krmnou dávku sypu jemně mletý vápenec. Osvědčil se mi též hrubě mletý vápenec o zrnitosti 1-2 mm, který želvy také s chutí přijímají, protože kromě přísunu vápníku jim též usnadňuje trávení - v přírodě želvy za tímto účelem žerou zrnka písku. Ideální je též položit do terária alespoň na dvě místa úlomky sépiové kosti, kterou si želva dle libosti může okusovat.

Stravu želv jednou týdně doplňuji kupovanými granulemi. Je však nutné pečlivě vybírat, který výrobek na trhu želvě poskytneme. Mnoho výrobků je pro želvy naprosto nevhodných, protože obsahují mléčnou bílkovinu a jiné pro želvy absolutně nevhodné látky, po kterých želvy nepřirozeně rostou a jejich organismus svým způsobem trpí, ačkoli se to zpočátku nijak navenek projevit nemusí. Mohu doporučit výrobek Reptilix, což jsou různě barevné lisované granulky, jejichž složení je pro želvy vhodné. Granule vždy mírně navlhčím, aby nabobtnaly a želvy je tak mohly lépe sežrat. Velkým dospělým želvám však nedělá problém žrát granule suché. Do stravy jsem je zařadil proto, že obsahují vitamíny, hlavně vápník a vitamín D a mám tak jistotu, že když je některá ze želv mlsná a odmítá stravu posypanou mletým vápencem, granulky sežere a přísun vápníku je tak zajištěn.

 

Vitamín D

Abych se držel nějakého systematického členění a návaznosti textu, je vhodné na tomto místě upozornit na skutečnost, že i když želva bude mít dostatek vápníku, neznamená to ještě, že tento vápník využije. Vitamín D slouží k tomu, aby se vápník želvě ukládal v těle a byl využit tak, jak být využit má - tzn. hlavně na stavbu krunýře. Želvy chované v přírodě se pravidelně vystavují slunci, můžeme si všimnout, že želva ze široka vytáhne všechny končetiny a hlavu z krunýře, aby sluneční paprsky absorbovala co největší plochou těla. Takto si přírodním způsobem zajistí dostatek vitamínu D tolik potřebného pro vstřebání vápníku v těle želvy. V domácím chovu v teráriu proto musíme želvě zajistit nějakou náhradu slunce, k čemuž slouží UV-B výbojky. Studoval jsem několik článků, které se touto problematikou zabývají a z testů na trhu dostupných výbojek vyšla nejlépe UV-B výbojka OSRAM ULTRAVITALUX 300W. Tuto vřele doporučuji každému chovateli, sám ji používám. Jistě, spotřeba 300W za hodinu není při ideálním svícení touto výbojkou alespoň po dobu 3-4 hodin denně nejmenší, avšak pro úspěšný chov želv nelze takto uvažovat, ostatně s každým zvířetem jsou spojené nějaké větší či menší náklady a u želv tomu není jinak. U této výbojky je třeba dát pozor na to, že její svit je velice silný a zároveň produkuje velké množství tepla. Je nezbytné ji umístit cca. 50 cm nad substrát. Mě se osvědčilo mít spínací hodiny obsluhující tuto výbojku nastavené tak, aby se výbojka rozsvítila 3x denně max. na jednu hodinu.

 

Svícení

V předchozím odstavci jsem již zčásti nastínil jeden zdroj světla, kterým je světlo s obsahem UV-B složky. U želv chovaných na zahradě si nemusíme se světlem dělat starosti, vše za nás zajistí příroda. U želv chovaných v teráriu si však musíme uvědomit, že želva musí rozpoznat, kdy je den a má nastartovat svoji aktivitu a kdy naopak má spát. Proto je důležité mít v teráriu zářivku, která simuluje denní světlo. Tato zářivka by měla mít světelné spektrum co nejvíce podobné dennímu světlu, takže ideálně 8.000 K (označováno jako Sky white) nebo alespoň 6.500 K (označováno jako Day white).  Já osobně svítím zářivkou 8.500 K bez přestávky po dobu 10 hodin, a to od 8 do 18 hodin. Světelné spektrum by nemělo být méně než 6.500 K, takže zářivky označené jako "Warm white" jsou nevhodné. Dalším nutným zdrojem světla, ale především tepla je klasická bodová žárovka, která želvám poskytuje teplo soustředěné na jednom místě v teráriu a pod kterou želva tráví převážnou část svého dne, protože želvy jsou studenokrevní živočichové a neumí si proto vyrobit vlastní tělesné teplo. K tomu, aby želva tzv. "aktivovala" svůj denní režim proto potřebuje, aby se vyhřála na příslušnou teplotu. Jak vysoko nad substrát umístit bodovou žárovku se nedá tak snadno určit, neboť to záleží na velikosti želvy (výšce jejího karapaxu), síle (počtu wattů) žárovky a tvaru žárovky (klasická, lépe bodová). Já používám bodovou žárovku OSRAM SPOT-LIGHT 40W a mám ji umístěnu cca. 20 cm nad substrátem. Shrnu-li tedy předchozí dva odstavce, lze závěrem dodat, že želva musí mít v teráriu zajišteny 3 druhy světla, a to výbojku s UV-B složkou, zářivku jako denní svícení a bodovou žárovku jako zdroj tepla.

 

Teplota a vlhkost substrátu v teráriu

Jak bylo uvedeno, želva je studenokrevný živočich, proto se musí nahřávat z externího zdroje tepla - bodové žárovky. Jakmile se želva zahřeje na požadovanou teplotu, hned se vydá za potravou. Je velmi důležité, aby v teráriu bylo několik teplotních zón s rozmezím teplot 25-45 °C. Želva většinu času tráví pod žárovkou, kde se nahřívá a pokud se prstem dotkneme jejího krunýře, ucítíme, jak je krásně prohřátý. Zejména v letních měsících, kdy je teplota v bytě vyšší, má želva pod žárovkou moc velké teplo a ráda vyhledá chladnější kout terária. Já v letních měsících buď nastavím na spínacích hodinách během dne několik půlhodin, po které se bodová žárovka úplně vypne nebo žárovku zvednu výš nad substrát, aby byla mezi krunýřem želvy a žárovkou větší vzdálenost. Obě varianty fungují spolehlivě proto, aby se želva zbytečně nepřehřávala.

Ohledně vlhkosti je třeba uvést, že tato hraje přední roli v tom, aby se želvě nedělaly nevzhledné "pyramidy" na krunýři (karapaxu), které jsou způsobené suchým prostředím. Musíme proto v teráriu zajistit, aby v jednom místě terária byla dostatečná výška substrátu s vysokou vlhkostí, protože želva se především na noc velmi ráda do substrátu celá zahrabe. Dokonce neuškodí, že substrát je navlhčen tak, že je až mokrý skoro jako bahno - to je obzvlášť důležité hlavně u mláďat, neboť těmto krunýř roste velmi rychle a jeho tvarování je mimo jiné (pominu-li dostatek vápníku) odvislé od vlhkosti. Na opačném konci terária je naopak vhodné udělat suchý kout. Na vlhkou oblast terária je dobré použít materiál, který si vlhkost dlouho udrží - např. směs lignocelu a písku. Do suché části pak můžeme použít buď ten samý substrát vysušený a nebo drobné kamínky, případně směs písku a kamínků. Já osobně mám terária zařízená tak, že používám po celém prostoru jenom směs lignocelu a písku, na něm je poházeno několik kamenů,aby si želvy mohly brousit drápky případně "rohovitý zobák". Terárium mám rozdělené skleněnou přepážkou vysokou 10 cm, a to zhruba v 1/3 terária. 1/3 za přepážkou je do výše přepážky (tj. 10 cm) vysypána substrátem, který je téměř úplně mokrý. Zbylé dvě třetiny terária před přepážkou je substrát naprosto suchý a jen 2-3 cm vysoký.

Chovatelé doporučují bodovou žárovku umístit nad suchý substrát, já mám zkušenosti s opakem. Bodovou žárovku mám umístěnu nad vysokou částí vlkého substrátu, kde želvy i spí. Jsou totiž naučené, že když bodová žárovka zhasne, nemusí nikam cestovat a mohou se rovnou zahrabat do substrátu. Nevýhoda této varianty je ta, že substrát pod žárovkou rychleji vysychá a želvy si jej ležením pod žárovkou udusají, proto jim obden musím substrát prokypřit a případně dolít vodu. V suché části terária mám pak misku pro potravu a misku s vodou, z terária pak mohou želvy vylézt do domečku umístěného vedle terária.

 

Zimování versus klidové období

Bez nadsázky mohu za sebe konstatovat, že příprava na zimování, zimování samotné a odzimování patří mezi chovatelsky nejnáročnější etapy v roce. V této fázi se totiž chovatel může dopustit nejvíce chyb, přičemž pokud pochybí zásadním způsobem, může to vést k úhynu želvy již během zimování, případně krátce po jejím probuzení. Proto bych doporučil zásadu, pokud o postupu jak želvu na její spánek připravit, na co dát pozor během spánku a jak postupovat při probouzení želvy mnoho nevíte, pak želvu raději nezimujte vůbec. Zimování není pro želvy nezbytností, je však podmínkou pro jejich rozmnožování. Zimování lze tedy doporučit pouze za dvou předpokladů. Prvním z předpokladů je již zmíněná alespoň rámcová znalost postupů a druhým předpokladem je znalost zdravotního stavu želvy - ten musí být naprosto vynikající. Pokud si nejsme jisti zdravotním stavem želvy (např. jsme si ji nově pořídili), pak je vhodné před samotným zimováním navštívit veterináře a želvu nechat vyšetřit.

Nerozhodneme-li se pro variantu zimování, můžeme alternativně poskytnout želvě alespoň klidové období, jehož délku doporučuji 3-4 týdny. Ani klidové období však není vhodné navozovat, pokud vidíme, že je želva i v zimním měsících hodně aktivní, pravidelně přijímá potravu, zdržuje se pod bodovou žárovkou a její životní projevy tak nenasvědčují tomu, že by si chtěla odpočinout. Naopak klidové období (pokud tedy nezvolíme zimování) lze doporučit v případě, kdy želva sama od sebe omezila příjem potravy, méně se nahřívá a naopak častěji vyhledává studenější kout terária či se dokonce sama zčásti či celá zahrabe. Klidové období bychom měli zahájit postupným omezováním svícení během 2-3 dnů, 3. den bodovou žárovku úplně vypnout. Ve všech třech dnech jednou denně želvu vykoupat ve vodě o teplotě okolního prostředí, aby se vyprázdnila. Od 3. dne již želvu příliš nerušíme a necháme ji, aby se zahrabala do vlhkého substrátu. Pokud 4. den ráno vidíme, že již nevylezla ze substrátu, je to v pořádku a vypneme natrvalo i zářivku simulující denní světlo. Pokud ještě želva vylezla, můžeme i 4. den nechat zářivku zapnutou (bodovou žárovku již však nepouštíme). 5. den by již želva měla pochopit, že nastává její klidové období. Po 3-4 týdnech postup opakujeme v obráceném sledu, tj. zapneme první den pouze zářivku a další dny zapínáme i bodové osvětlení postupně na delší a delší dobu, přičemž želvu zase vykoupeme a začneme podávat stravu a vodu.

Jsme-li přesvědčeni, že máme znalosti o úspěšném zimování želvy a želva je v perfektní zdravotní kondici, můžeme zvolit variantu zimování. V tomto případě platí postup obdobný pro navození klidového období, jen s tím rozdílem, že jednotlivé intervaly uděláme o něco delší. Já osobně připravuji želvu na zimní spánek tak, že jí přestanu dávat potravu a poté cca. 5 dní zkracuji interval svícení bodové žárovky. Po uplynutí 5 dnů vypnu bodovou žárovku úplně a ještě nechám želvu při pokojové teplotě 2 dny. Během těchto 7 dní jí však ponechám mističku s vodou, nechám zapnutou zářivku a jednou denně želvu ve vodě o pokojové teplotě koupu alespoň 15 minut, aby se dokonale vyprázdnila. Po sedmi dnech želvu zvážím a dám ji do bedničky s vlhkým substrátem (tím samým co mám v teráriu) a celou bedničku přemístím do chladnější místnosti o teplotě 12-15 °C. Tam želvu nechám 1-2 dny. To bohatě stačí na to, aby želva pochopila, že přišlo období spánku a sama se během těchto dvou dní do substrátu zahrabe. Pokud tak neučiní, vyhloubím v substrátu jamku, do té želvu položím a zasypu substrátem tak, aby jí koukala jenom hlava. Ihned co tak učiním, odnesu želvu do chladného sklepa, aby neměla tendence se zase vyhrabat. Zimovat doporučuji při teplotě 5-8 °C. Želva snáží pro spánek i 10°C, ale to už se začíná budit. Pro zimování stačí želvě 1,5 měsíce, avšak nic nezkazíme, pokud dospělou želvu budeme zimovat 3-4 měsíce. Pro odzimování postupujeme stejným způsobem, jenom sled úkonů obrátíme v opačném pořadí. Fatální chybou by bylo, kdybychom želvu vyndali ze zimovací bedničky a ihned jí vykoupali byť i jen ve vlažné vodě, případně ji dali rovnou pod zapnutou bodovou žárovku - takovýto postup by želvu spolehlivě okamžitě zabil. U odzimování je tedy mnohem důležitější pozvolný nárůst teplot tak, aby želva neutrpěla teplotní šok. Nic proto nesmíme uspěchat, na druhou stranu nemá smysl želvu trápit v přítmí v lehce vytopeném prostoru, když vidíme, že je aktivní a svižněji se v zimovací bedničce pohybuje. V takovém případě ji můžeme vykoupat ve studené vodě a dát rovnou do terária, kde zapneme první (případně i druhý) den pouze zářivku, aby si želva zvykla na teplotu v bytě. Teprve od 3. dne začneme zapínat bodovou žárovku a postupně navyšujeme interval svícení.

Zimování želv je velice individuální otázka, každému zvířeti vyhovuje trošku odlišný postup. Výše uvedené poznatky jsou poznatky mé, takové, které vyhovují mým želvám. Je proto velice těžké popsat nějaký univerzální postup pro zimování a odzimování želv. Ještě více složitější otázka je pak zimování mláďat. Někteří chovatelé doporučují mláďata do třetího roku jejich života nezimovat vůbec. Já tento názor neuznávám a mám za to, že pokud je mládě zdravé, obvykle narozené v červnu či červenci, není jediného důvodu, proč ho nedat v prosinci téhož roku na měsíc zimovat a koncem ledna jej postupně probudit.

Indikátorů, že zimování proběhlo úspěšně je několik. Především by želva neměla během zimování ztratit více jak 5-10% své hmotnosti. Je proto důležité těsně před zimováním a krátce po probuzení želvu převážit a hodnoty si zapisovat. Dále by měla mít jasné, černé a lesklé oči, neměla by vydávat sýpavé zvuky a neměla by mít žádný výtok z nozder. Po odzimování by neměla odmítat námi nabídnutou potravu. Je přitom normální, že první den žrát nemusí, ale druhý či třetí den by již potravu měla začít přijímat. Pokud ne, postupným koupáním ji můžeme navodit ztracenou chuť k přijímání potravy.

 

Rozmnožování

Zimování je základní podmínkou pro rozmnožování želv. Jejich sexuální aktivita je totiž nejvyšší právě v období po zimním spánku. Želvy po probuzení velmi intenzivně žerou, aby nabraly co nejrychleji ztracenou váhu. Samicím v tomto období je vhodné podávat zvýšené množství vaječných skořápek a sépiové kosti, aby měly dostatek vápníku pro tvorbu vajec. Zároveň lze doporučit podávat naklíčená semena luštěnin, především čočky, protože klíčky jsou bohaté na vitamín E, který podporuje sexuální ativitu. Jakmile jsou žlevy dostatečně nasycené, nastává období páření. Jejich sexuální chování můžeme kromě naklíčené čočky podpořit i častějším rosením terária tak, aby želvy měly pocit, že je období deštů, ve kterém se na jaře v přírodě obvykle páří.

Sexuální chování samce poznáme již z toho, že samici ze všech stran  obchází a upozorňuje na sebe. Když samice na tyto podněty nereaguje, začne ji kousat do předních či zadních nohou tak dlouho, až ji zažene do kouta, odkud nemá úniku a kde se na ní může zezadu vyšplhat. S ohledem na tvar krunýře želv je páření poměrně obtížné, i na tuto překážku však příroda myslela. Samec má proto penis dlouhý jako svoji nohu a plastron (spodní část krunýře) má prohnutý dovnitř tak, aby se mohl na samici lépe udržet. Při páření vydává zvuky připomínající mňoukání a má při tom ze široka otevřenou tlamu - pro představu jsem ve videogalerii umístil video, jak páření želv probíhá. Samec je ve své snaze o páření velice urputný, je schopen i několik týdnů nežrat a neustále od rána do večera samici uhánět. Proto se také může stát, že samice reaguje podrážděně, projevuje neochotu k páření a před samcem utíká. V takovém případě je vhodné takto akčního samce oddělit a k samici jej připouštět pouze příležitostně.

 

Snůška vajec

V souvislosti s oplodněním samice želvy zelenavé bych upozornil na takovou zvláštnost - samice si dokáže samčí sperma v sobě uchovat i poněkolik let a použít jej na oplodnění vajec až v okamžiku, když cítí, že se naskytly příhodné podmínky pro snůšku. Jak dlouho trvá březost samice zatím přesně nikdo neurčil. Zhruba týden před samotnou snůškou (první snůška je obvykle koncem dubna) změní samice své chování, většinou nervózně pobíhá po teráriu a vyhrabává zkušební jamky, aby tak našla ideální místo pro nakladení vajec. Většinou si najde místo vyvýšené, s vlhkým substrátem a ideálně pod zdrojem světla a tepla. V mým teráriích s tím není problém, jak jsem uvedl, mám terária v 1/3 rozdělená přepážkou a oblast před přepážkou je vysypaná do 10 cm výšky vlhkým substrátem, nad kterým je bodová žárovka a výbojka s UV-B složkou. Pokud však máte terárium klasické, pak je nutné, abyste v tento okamžik do terária dali želvě plastovou misku (o něco větší, než je samice sama) a naplnili jí cca 10-15 cm vlhkého substrátu. Je víc než pravděpodobné, že samice se rozhodne do této misky vejce naklást. Samozřejmostí je, že k vrchu misky musí mít přístup např. tak, že misku z boku obložíme kameny, po kterých může vylézt nahoru. Vejce tedy snáší do jamky, kterou předtím vyhrabe zadníma nohama. Pokud je substrát suchý, samice je schopná si kloakou nabrat vodu v misce a touto vodou navlhčit substrát, aby se jí lépe hrabalo. Každé vejce pečlivě směruje zadníma nohama. Jakmile je celý proces snášení vajec u konce, samice jamku zase zahrabe a plastronem tvrdě udusá. Tváří se potom nenápadně a obvykle jde žrát, aby vzbudila co nejmenší pozornost, že nakladla vejce a kam. Při kladení vajec samici v žádném případě nijak nevyrušujte, ideální je odejít z místnosti, aby měla na kladení klid. Mohlo by se totiž stát, že se vyruší natolik, že vejce nenaklade a zůstanou v ní, což pak může způsobit zdravotní komplikace. Počet vajec v jedné snůšce se pohybuje mezi 2-15 a samice může takovou snůšku až 2 krát za rok opakovat s přestávkou mezi jednotlivými snůškami 2-4 týdny. Důležité je poznamenat, že vejce jsou snášena většinou bez ohledu na to, zda jsou či nejsou oplozená. Zkušenější samice už samy poznají, zda mají vejce oplozená či nikoliv a pokud jsou vejce neoplozená, neobtěžuje se samice tím, že je snáší do jamky, ale snese je kdekoliv se jí zachce. My se však tímto nemůžeme řídit, protože taková vejce snesená třeba do misky se žrádlem mohla být na toto místo snesena nejen proto, že jsou neoplozená, ale též proto, že samice byla na původním místě u jamky vyrušena buď námi nebo jinou želvou. Proto vřele doporučuji dávat každé snesené vejce do inkubátoru - vyhodit jej můžete vždycky.

 

Inkubátor a inkubace vajec

V poslední větě předchozího odstavce jsem zmínil inkubátor. Jak jsem uvedl, já do inkubátoru dávám každé snesené vejce, neboť se nikdy 100% nepozná, zda je oplozené a vylíhne se z něj malá želvička či nikoli. Existují však indikátory, podle kterých se dá alespoň s velkou pravděpodobností usoudit, zda je vejce oplozené. Oplozená vejce mají totiž našedlou barvu a po několika dnech se na nich objeví jasně bílá neprůhledná skvrna, která se brzy rozšíří přes celé vejce. Naproti tomu neoplozená vejce jsou jasně bílá až narůžovělá. Mládě želvy zelenavé se tedy může vylíhnout výhradně v inkubárotu, a to při teplotě 28-33 °C. Jakmile tedy samice vejce naklade do jamky a udusá, opatrně vejce odkryjeme a tužkou označíme křížkem jejich vršek a dopíšeme na ně datum snesení. Pak vejce přeneseme do inkubátoru a jejich polohu zvolíme přesně takovou, v jaké ležely v jamce. Uvádí se,že pohlaví jedince určuje teplota v inkubátoru, pokud je teplota vyšší jak 32°C, líhnou se spíše samičky. Délka líhnutí také závisí na teplotě, čím je teplota vyšší, tím se doba líhnutí zkracuje ze 70 až na 55 dní. Vejce do inkubátoru ukládáme do plastové krabičky bez víčka, kterou vysypeme navlhčeným vermikulitem (materiál připomínající polystyren, který dobře vede a udržuje teplo). Inkubátor si můžete koupit nebo vyrobit sami. Stačí na to polystyrenová bedýnka s víkem. Ve víku prořízneme otvor a do něj vlepíme průhledné plexisklo, abychom mohli dění uvnitř inkubátoru lépe pozorovat, aniž bychom museli inkubátor otvírat. Do inkubátoru pak vložíme akvarijní topítko s termostatem, na něj položíme plastovou destičku a teprve na ni položíme krabičku s vejci. Na dno inkubátoru nalejeme vodu tak, aby celé akvarijní topítko bylo ponořené a voda dosahovala klidně až pod plastovou destičku. Tímto postupem docílíme toho, že akvarijní topítko bude ohřívat vodu v inkubátoru a ta bude ohřívat a zároveň zvlhčovat vzduch v inkubátoru. Vlhkost uvnitř inkubátoru se tak bude pohybovat přes 90%. Je třeba dát pozor na vodu, která se sráží na víku inkubátoru, protože po čase se vytvoří kapka, která skápne dolů a mohla by skápnout na vejce, což by bylo špatně. Proto doporučuji krabičku s vejci přikrýt víčkem s dírkami a každý den na pár vteřin inkubátor otevřít kvůli výměně vzduchu a otřít vytvořené kapky zespodu na víku.

 

Líhnutí mláďat

Po 55-70 dnech (v závislosti na teplotě) se tedy mláďata líhnou. Jsou vybavena tzv. vyječným zubem, kterým prokoušou skořápku tak, aby mohli prostrčit skrz prokousaný otvor přední končetinu. Tou potom rozlomí další kus skořápky, aby si tak zvětšili otvor pro prostrčení druhé přední nohy. Potom oběma nohama skořápku rozlomí. Mládě je ve skořápce uložené jakoby přeložené napůl, takže je velmi důležité, aby mělo po vylíhnutí dostatečný klid nato, aby se mu přeložený krunýř narovnal. Já osobně proto vylíhnutá mláďata nechávám v inkubátoru další 2 dny, jen je přendám do jiné krabičky s navlhčeným vermikulitem, aby nerušily další líhnoucí se mláďata. Během těchto dvou dnů by se měl mláďatům plně zatáhnout žloutkový váček, který mají na plastronu a který během inkubace zajišťuje výživu plodu. Tyto dva dny tedy želvička nadále z tohoto váčku přijímá potravu a nedáváme jí tedy potravu my. Já jim však pro jistotu položím na vermikulit několik lupen pampelišky, aby v případě chuti mohly přikousnout. Třetí den po vylíhnutí mládě zkontroluji, zda má plně zatažený žloutkový váček a pokud ano, zvážím jej a přemístím rovnou do terária. Váha těsně po vylíhnutí se pohybuje kolem 15g. Mládě je zpočátku velmi lekavé, je proto třeba dát pozor, aby vám nevypadlo z ruky. V teráriu si však velmi rychle zvykne na vaši přítomnost a po měsíci už v pohodě žere i z ruky.

 

Potřebné doklady k želvě (CITES)

Úmluva o mezinárodním obchodu s ohroženými druhy volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin (CITES) byla sjednána v roce 1973 ve Washingtonu. Jejím cílem je ochrana ohrožených druhů živočichů a rostlin před hrozbou vyhubení v přírodě z důvodu nadměrného využívání pro komerční účely. Želva zelenavá je právě mezi ohrožené druhy živočichů zařazena a proto disponování s ní je určitým způsobem omezeno.

Pokud tedy želvu zelenavou vlastníte, je Vaší povinností ji mít včetně příslušných dokladů. Pokud želvu koupíte, musíte k ní dostat jednak bílý papír A4 o 2 stranách, označený jako "Registrační list exempláře ohroženého druhu živočicha nebo rostliny" a k tomu ještě žlutý papír A4 o 2 stranách, což je výjimka ze zákazu obchodní činnosti (povolení k prodeji). Pokud vlastnictví k želvě nenabudete na základě kupní smlouvy, ale na základě smlouvy darovací, pak žlutý papír mít nebudete a od dárce obdržíte jen bílý vyplněný registrační list.

Původní vlastník želvy ji při prodeji či darování na příslušném Krajském úřadě odhlásí. Vy jste pak povinni do 30ti dnů od koupě či darování želvu na příslušném Krajském úřadě přihlásit na sebe. Přihlášení je zdarma. Příslušnost Krajkého úřadu se řídí místem bydliště vlastníka želvy.

Pro více informací doporučuji shlédnout tento odkaz na stránky Ministerstva životního prostředí ČR http://www.mzp.cz/cz/informace_pro_verejnost_cites

Je samozřejmostí, že pokud si ode mne koupíte mládě želvy, bude mít všechny potřebné doklady řádně vyřízené a poradím Vám, jak máte postupovat při registraci želvy na sebe. Proto zde zdlouhavě neuvádím jednotlivé příslušné krajské úřady, každému rád poradím individuálně.